Kniha je soustavným pojednáním o problémech filosofie logiky a přístupech k jejich řešení; je ovšem napsána trochu jinak, než bývají knihy o filosofii logiky po světě obvykle psány. Na jedné straně se snaží ukazovat, že problémy, s nimiž logika a filosofie logiky zápasí, často vznikly mnohem dříve než v době, kdy se objevila moderní logika; na druhé straně se ale snaží ukázat, že je tu specifický druh filosofických problémů týkajících se logiky, který skutečně vznikl až se vznikem moderní logiky a kterému dosud není věnována patřičná pozornost. Kromě tradičních témat (například problematika logických paradoxů, vymezení logické formy, logické zachycení „obecnin“ aj.) se tudíž práce zabývá i ryze novodobými problémy logiky (spojenými například s axiomatizací logických kalkulů a vytvářením jejich množinových modelů, s otázkou jejich úplnosti a neúplnosti, či s bující pluralitou logických systémů). Kniha je psána tak, aby byla srozumitelná nejenom úzkému okruhu odborníků; je tedy vhodná pro studenty různých oborů, kteří přicházejí s logikou do styku, i pro zájemce o logiku z řad široké odborné veřejnosti.
Násilí a civilita: S knihou Násilí a civilita má český čtenář možnost poprvé se seznámit s myšlením Étienna Balibara, jednoho z nejvýznamnějších politických filosofů současnosti. Balibarovy texty obsažené v této publikaci lze charakterizovat jako originální pojednání o vztahu násilí a politiky ve filosofické tradici. Balibar se vrací ke kořenům politické filosofie v díle Hobbese a Hegela a zkoumá to, co označuje jako „konverzi násilí“, tedy schopnost přeměnit násilí na pozitivní a produktivní dějinnou sílu. Tohoto východiska využívá k formulaci své vlastní „topiky násilí“. V dialogu s Deleuzem, Foucaultem, Rancièrem, Lacanem a dalšími pak autor rozvíjí šířeji koncipované úvahy o politických strategiích spojených s pojmem civilita. Násilí a civilita tak představuje v ucelené podobě vývoj Balibarova myšlení v posledních desetiletích a je zároveň důležitým příspěvkem k post-marxistické politické filosofii.České vydání knihy je významnou událostí i proto, že její autor výrazně přispěl a nadále přispívá k formování českého intelektuálního života. Balibar se od osmdesátých let podílí na činnosti pařížské Asociace Jana Husa a v současné době – po smrti Jacquesa Derridy – je jejím předsedou.
Spinoza a politika: Étienne Balibar (1942), žák Louise Althussera, je jedním z nejvýznamnějších politických myslitelů dneška. Jeho kniha Spinoza a politika (1985) představuje přehledný úvod do filosofie Barucha Spinozy a za své východisko si bere problémy Spinozovy politiky. Balibar se postupně zabývá třemi velkými Spinozovými díly, Teologicko-politickým traktátem, Politickým traktátem a Etikou, a rozebírá řadu jejich klíčových motivů: Spinozovu obhajobu svobody myšlení a demokratického zřízení, jeho teorii státu a práva nebo jeho politickou antropologii. Spolu s tím zasazuje Spinozovy spisy do historického kontextu a zkoumá, jakým způsobem jimi Spinoza vstupoval do dobových politických sporů. Vůdčím tématem celé knihy je problém vztahu mezi filosofií a politikou. Balibar tedy nejen vykládá Spinozovo myšlení, ale uvažuje rovněž o politické úloze filosofa a na Spinozově příkladu prokazuje neoddělitelnost filosofických a politických otázek.
http://www.rybkapub.cz/Nasili-a-civilita
https://www.cupress.cuni.cz/spinoza-a-politika
„Kniha O základech teorie jazyka, stěžejní práce dánského lingvisty Louise Hjelmsleva (1899–1965), je jedním z největších a dodnes nejvlivnějších děl světové lingvistiky. Autor byl představitelem kodaňského strukturalismu, který vznikl v návaznosti na pražskou školu (s níž měl Hjelmslev čilé vztahy). V této knize, přeložené do mnoha jazyků, shrnul své snahy o tzv. glosématický pohled na jazyk. Pojem glosématika je odvozen od řeckého výrazu glosa, který Hjelmslev „chápal jako to, co existuje v jazyce zcela nezávisle na čemkoliv mimo něj a jen pomocí jazyka a jeho prostředků je vydělitelné“, jak píše František Čermák v závěrečné studii.Český překlad Františka Čermáka vyšel poprvé v malém nákladu v roce 1972. Nynější druhé, revidované a upravené české vydání překladatel doplnil různočtením z posledního amerického vydání, připojil svou vlastní studii o autorovi a glosématice a překlad jedné menší, ale zásadní studie Louise Hjelmsleva, rozšířil bibliografii a přepracoval poznámky.“
http://www.academia.cz/o-zakladech-teorie-jazyka
„Pierre Hadot (1922–2010), známý francouzský historik, filosof a filolog, soustředil svůj odborný zájem na filosofii období helénismu, novoplatónské myšlenkové proudy a stoicismus. Věnoval se zvláště dílu Plótinovu, samostatné publikace zasvětil také Mariu Victorinovi, Ambroži Milánskému či Marku Aureliovi. Proslul zejména svým celkovým uchopením antické filosofie. Ta podle něj nepředstavuje pokus o vytvoření myšlenkového konstruktu, nýbrž je primárně „duchovním cvičením“ a způsobem života.
Předkládaná kniha z roku 1995 rozvíjí a shrnuje témata, kterým se Pierre Hadot věnoval již ve svých dřívějších dílech. Jejím cílem je „popsat v obecných rysech historický a myšlenkový fenomén antické filosofie“ a poukázat na „zásadní rozpor mezi antickým pojmem filosofia a tím, jak filosofii dnes obvykle vnímáme my“. Návratem k historickým kořenům evropského myšlení tak v posledku promýšlí smysl filosofie vůbec. A činí tak, jako obvykle, způsobem pro čtenáře velmi příjemným.“
http://www.ivysehrad.cz/kniha/co-je-anticka-filosofie/
„V knize Závažná těla se filosofka a genderová teoretička Judith Butlerová vyrovnává s námitkami, které jí byly adresovány po vydání spisu Potíže s rodem (Gender Trouble, 1990). Ty se týkají především otázky tělesnosti jakožto materiality, otázky, která se jejím kritikům zdála v raném pojetí performativní konstituce genderu, jak jej Butlerová rozpracovává, nedostatečně zohledněny. Butlerová se v reakci na tyto námitky snaží ukázat, jakým způsobem je sama otázka tělesnosti jakožto materiality od samého počátku podmíněna symbolickými mechanismy.“
http://www.cupress.cuni.cz/zavazna_tela
„Rozborem Spinozových základních myšlenek Deleuze ukazuje, že filosofie není abstrakcí odtrženou od každodenního světa, ale že je sama o sobě vždy už praxí a způsobem života. V případě Spinozovy Etiky si filosofie klade především tyto úkoly: potlačení afektů umenšujících sílu jednat, odkrytí lidské nesvobody a úsilí o dosažení radosti spojené s adekvátním poznáním a plnohodnotným jednáním. Autor podává velmi osobitou interpretaci Spinozova života a díla a současně s tím obhajuje svůj vlastní způsob filosofování.“
www.oikoymenh.cz/spinoza-prakticka-filosofie
„Adorno v Žargonu autenticity rozvíjí kritiku řeči, jež vyvolává dojem duchovnosti a autenticity, a přitom je v tajném spojenectví s anonymitou směnné společnosti. Adorno odhaluje žargon nejen v literatuře a politice, ale také u německých existenciálních filosofů, především Karla Jasperse. Hlavním tématem knihy však je žargon Martina Heideggera.“
www.academiaknihy.cz/zargon-autenticity
